Jdi na obsah Jdi na menu
 


Doppler, světlo (Licht), černé díry (Schwarze Löcher), Kvasary, Velký třesk (Urknal), teorie relativity, rekonstrukční procesy, hustota života (Lebensdichtheit), zánik Země (Untergang der Erdkugel)

 
Miloslav Toman: ASTRONOMIE
Německé shrnutí a zejména český překlad výběru z knihy
 

Deutsche Zusammenfassung und tschechische Übersetzung der Auswahl aus dem Buch

 
 
Miloslav Toman:

Nachricht über einigen Forschungen und Erwägungen aus den Bereichen Historie, Botanik und Astronomie

 
 

erscheint in Edition Nove beim Novum Verlag GmbH, Rathausgasse 73, A- 7311 Neckenmarkt, Österreich (www.novumverlag.com; office@novumverlag.com) Ladenpreis inkl. MWSt Euro 23,90.

 
 

( Anschrift des Verfassers : RNDr. Miloslav Toman, CSc., Kpt. Nálepky 7, CZ400 01 Ústí nad Labem, Tschechische Republik)

Přehled všech částí knihy:
 
Übersicht aller Teilen des Buches:
 

   A. Kartographische Identifikationder geographischen Angaben auf der sog. Karte des großen Germaniens von C. Ptolemaios aus dem 1. Jahrhundert

   B. Die uralten Siedlungsregionen in Böhmen und andere ungelöste Probleme der Chronik von Kosmas wie auch die Problematik des Ursprungs der Schwarzerden und benachbarten Böden und die Problematik der Entwicklung der tschechischen pseudoxermen Vegetation

 C. Die Weise der genetischen Überlieferung der quantitativen Merkmalen, Computertheorie der Vererbung und die Theorie über eine mögliche Art des Ursprungs des Lebens auf den verschiedenen Planeten

   D. Variabilität und Gliederung der Sektion Festuca der Gattung Festuca in Böhmen

   E. Drei statistischen Gesetzmäßigkeiten bei der Bearbeitung des Materials aus den böhmischen Populationen der Gattung Festuca Sekt. Festuca festgestellt

   F. Einige astronomische Erwägungen

   G. Bemerkungen zu den Informationen über Atlantis bei Platon

 
Als Nachtrag noch das Kapitel
 

   H. Künstliche Auspflanzungen im Gelände

 
 

Deutsche Zusammenfassung – Německý souhrn

F. Několik astronomických zamyšlení

 
Einige astronomische Überlegungen
 

   Das Prinzip des Dopplers nur damals gälte, wenn man die Erdkugel eine stabile Stellung im geometrischen Zentrum des Weltalls hatte. Nur damals gälte, dass die Verschiebungen der Spektrallinien, die ist direkt proportional mit dem Abstand der Himmelskörper von der Erde in allen Richtungen dieselbe würden. Deshalb ist nicht möglich die Verschiebung der Spektrallinien in die Folge der Schnelligkeit der Himmelskörper, sondern in der Folge der Änderung der Eigenschaft des Lichtes bei seiner Wanderfahrt durch das Weltall erklären. Die Ungültigkeit des Prinzips des Dopplers also bedeutet, dass kein Ausdehnen des Weltalls existiert.

 Im Zusammenhang mit dieser Problematik wurde auch die Theorie, dass der Lichtstrahl sich analogisch als ein Projektil aus einem Gewehr mit einem bohrenden Lauf geschosst, beträgt. Seine Rotation vergrößert sich zuerst bis zu einem Maximum, dann sie sich aber fortschreitend verkleinert. Mit dieser Theorie ist es möglich erklären, warum das Lichtstrahl nicht nur die Eigenschaften eines Korpus, sondern auch die Eigenschaften einer Wellenbewegung hat und dass das Licht der entfernten Galaxien die Verschiebung der Spektren zu den größeren, derweil das der näheren manchmal zu den kleineren Wellenlängen ausweist.

   Die Nichtexistenz der Ausdehnen des Weltalls bedeutet, dass auch die Theorie des Urknalls ist ungültig.

Es wurde geprüft einige andere mögliche Theorie über Ursprung des Weltalls und die Theorie des Nanit über Rekonstruktionsprozessen im Weltall vorlegen.      

   Die Erscheinungen ähnlicher der schwarzen Löcher kann z. B. auch damals entstehen, wenn sich die Himmelskörper mit einer Schnelligkeit, die größer als die Schnelligkeit des Lichtes ist, gegen uns bewegt. Deshalb das Prinzip des Dopplers gelt nicht, wir können es nicht zur Feststellung der Schnelligkeit der Himmelskörper verwenden. Wir kennen deshalb nicht die wirkliche Schnelligkeit der Himmelskörper. Es ist also möglich, dass die Schnelligkeit einiger Himmelskörper durch das Weltall, die Schnelligkeit des Lichtes wesentlich überschreiten kann. Als Begründung dieser Tatsache dienen soeben die Erscheinungen der schwarzen Löcher. Das ändert aber nichts auf der Tatsache, dass das Licht im Wesen eine fast stabile Schnelligkeit hat.

   Die Analogien der Quasare sind hier als die Körper gegeben, die nähern sich zum Beschauer mit einer Schnelligkeit, die ein wenig geringer als die Schnelligkeit des Lichtes ist.

   Die Zeit hat die ganz anderen Charakteristiken als der Raum. Sie ist metrisch nicht meßbar und sie realisiert sich mit einer Gesamtheit der Prozessen, dabei jeder aus diesen Prozessen bindet unmittelbar auf den vorgehenden. Jede Unterbrechung dieser Prozesse bedeutet den Tod. Deshalb ist unmöglich die Voraussetzung, dass bei der Schnelligkeit des Lichtes für den Menschen in der Rakete die Zeit nicht fließt. Deshalb auch die Bewegung in der Zeit kann sich nur in einer Richtung verwirklichen und nur fortschreitend sein. Keine Möglichkeiten der Reisen in die Vergangenheit oder in die Zukunft also existieren.

   In der Arbeit wurde weiter eine Voraussetzung ausgesprochen, dass die Noven und Supernoven beendigen die Entwicklungszyklen des Lebens im Weltall. Sie entstehen dann, wenn man die vernunftbegabten Lebewesen den Prozess der völligen Umwandlung der Substanz in die Energie entdecken und diese Gesetzmäßigkeit beginnen auszunutzen. Dieser Prozess entgleitet sich notwendig früher oder später aus der Kontrolle.

   Auf Grundlage dieser Basis es wurde ausgezählt, dass es in unserer Galaxie etwa hundert Milliarden der Fälle sind, wenn auf den Planeten das Leben existiert. Das bedeutet, dass jede zehnte Sonne einen Planet trägt, wo einige Form des Lebens existiert. Ähnlich wurde es ausgezählt, dass in unserer Galaxie ein Million der Sonnen mit den Planeten mit einer Form des Lebens ist, die existierte auf der Erdhügel vor 4000 Jahren oder später. Das bedeutet, dass sie zwischen einander 400 der Lichtjahre entfernt sind. Deshalb ist es sehr unwahrscheinlich, dass wir das Leben auf einen anderen Planeten eintreffen können.

 
 

Český text- Tschechischer Text

F. Několik astronomických zamyšlení
 

   Modely astronomických vztahů včetně matematických modelů umožňují pochopení některých stránek probíhajících procesů. Není však možno hledat v modelech jejich úplné vysvětlení. S vědomím této skutečnosti budiž zde uvedeno několik upozornění na některé věci, dle našeho soudu dosud nedostatečně promyšlené.

 
F1. Dopplerův princip a rozpínání vesmíru
 

   Výška tónu zvuku se mění s rychlostí předmětu, který se blíží k pozorovateli nebo se od pozorovatele vzdaluje. Zvuk lokomotivy, která se k nám blíží, má zdánlivě větší výšku tónu, zvuk lokomotivy, která se od nás vzdaluje, má zdánlivě výšku tónu nižší. Při přibližování se tělesa se totiž zvukové vlnění zhušťuje, při vzdalování zřeďuje (Dopplerův princip).

   Předpokládá se, že Dopplerův princip se uplatňuje i u světelných vln. Vysvětluje se jím posun spektrálních čar mlhovin a jiných objektů různou rychlostí jejich pohybu vůči Zemi. Podobně jako zvuk i světlo z předmětu blížícího se k nám se nám se má projevovat ve vyšších frekvencích, světlo vzdalujících se předmětů ve frekvencích nižších. To že se údajně jeví posunem spektrálních čar v prvém případě k menším hodnotám vlnových délek, ve druhém případě k hodnotám větším.

   Jelikož vzdálené mlhoviny vykazují vesměs posun k větším hodnotám vlnových délek a jelikož tento posun je přímo lineárně úměrný jejich vzdálenosti od Země, předpokládá se, že se tyto mlhoviny od nás vzdalují rychlostí, která je přímo úměrná jejich vzdálenosti od nás. Z toho vznikla teorie o rozpínání vesmíru. Tvrdí, že předpokládané rovnoměrné vzdalování mlhovin vzniká tím, že se celý vesmír rovnoměrně a pravidelně rozpíná. V souvislosti s tím se předpokládá, že se vesmír periodicky rozpíná a smršťuje. Že po současné fázi rozpínání objemu vesmíru přijde za miliardy let období, ve kterém se bude opět objem vesmíru zmenšovat.

   Aritmetická závislost posunu spektrálních čar a vzdálenosti od Země platí však stejně ve všech směrech. Při tom lze ale snadno dokázat, že situace, kdy by bylo na naší Zemi konstatováno, že se vesmír rozpíná ve všech směrech od naší Země stejně by přicházela v úvahu jen tehdy, kdyby Země měla stabilní polohu v geometrickém středu vesmíru. Jen při tomto postavení by totiž při rovnoměrném rozpínání vesmíru vzdálenost mezi Zemí a předpokládaným okrajem vesmíru byla ve všech směrech stejná. Případné rovnoměrné rozpínání vesmíru by se totiž muselo dít nikoli od Země, ale od hypotetického geometrického středu vesmíru.

   Při excentrickém postavení Země by zákonitost mezi posunem spektrálních čar a vzdáleností od Země, jak ji definuje Dopplerův princip, musela být v každém směru jiná. Stejně vzdálená nebeská tělesa by se od nás při rovnoměrném rozpínání vesmíru vzdalovala v každém směru jinou rychlostí. Posun spektrálních čar u stejně vzdálených těles by byl v každém směru jiný. Jedním extrémem by byl projev této zákonitosti ve směru spojnice pozorovatel - střed vesmíru - nekonečno, druhým extrémem přímka vedoucí od pozorovatele na opačný směr.

   Šance, že by Země měla stabilní postavení v geometrickém středu vesmíru je však samozřejmě mizivá. Z tohoto důvodu lze předpokládat, že Dopplerův princip u světelného paprsku a od něho odvozené konstatování o rozpínání vesmíru tedy asi neplatí. Posun spektrálních čar je jen dalším měřítkem vzdálenosti mlhoviny od Země a mohl by být způsoben například postupnou ztrátou průraznosti světelného paprsku při jeho cestě vesmírem. To blíže vysvětlujeme v kap. F4.

   Jelikož Dopplerův princip se při šíření světla vesmírem neuplatňuje, postrádáme možnost zjistit rychlost pohybujících se nebeských těles. Ta mohou mít rychlost velmi rozmanitou, dokonce i takovou, která překračuje rychlost světla.

 
F2. Střelový model světla
 

   Je zásadní rozdíl mezi vlněním, kterým je předáván zvuk a vlněním světla.

   Vlnění, kterým je předáván zvuk se děje předáváním chvění mezi částečkami prostředí, nešíří se mimo látkové prostředí tedy například vesmírem, samo nemá hmotný základ, a proto se u něho uplatňuje Dopplerův princip. Naproti tomu světlo se šíří i vesmírem, lze u něho předpokládat hmotný základ a, jak bylo právě konstatováno, Dopplerův princip se u něho neuplatňuje.

   Pro znázornění možného chování světelného paprsku při proletu vesmírem navrhuji jako model střelu vypuštěnou z vrtané hlavně střelné zbraně. Tento model také umožňuje zdůvodnit dosud obtížně vysvětlitelnou skutečnost, proč se může světlo chovat současně jako korpuskule a současně jako vlnění.

   Průraznost paprsku je podle tohoto modelu dána rotací jeho korpuskulárního základu ve směru kolmém na směr šíření. Vzdálenost mezi jednotlivými otočkami je jeho vlnovou délkou. Z hlediska tohoto modelu se každý atom vydávající světlo chová jako dělostřelectvo, ve kterém mají hlavně jednotlivých děl různou délku a různé vrtání. Rozptyl střel jednotlivých hlavní umožňuje případný vznik spektra spojitého.

   Průraznost světelného paprsku (tj. tedy jeho rotace) při opuštění světelného zdroje není největší, podobně jako není největší rotace střely při opuštění hlavně. Dochází ke zvětšování rotace až k maximu, což se u světla projeví posunem spektrálních čar k menším vlnovým délkám. Poté dochází k postupné ztrátě rotace tj. k postupné ztrátě průraznosti světelného paprsku a současně tedy k posunu spektrálních čar k vlnovým délkám větším. Postupný posun spektrálních čar k větším vlnovým délkám nutně znamená postupný přesun ultrafialového záření do viditelného spektra, postupnou změnu barev viditelné části spektra a teoreticky až úplnou eliminaci viditelné části spektra. Z tohoto důvodu lze předpokládat, že skutečnost, že od těles, které leží na hranici dohledu současných teleskopů registrujeme jen radiové záření nemusí znamenat, že jsme se dohlédli stavu na počátku vesmírného vývoje. Může dokumentovat, že světelné paprsky pro enormní vzdálenost ztratily průraznost do té míry, že u nich již viditelnou část spektra neregistrujeme.

   Pro svoji hmotnou podstatu jsou světelné paprsky ovlivnitelné gravitací, a to tím více, čím méně rotují. Jedná se o totožnou zákonitost, která je známa např. u gyroskopického kompasu. Velké rotace způsobují, že ohyb světelných paprsků v blízkosti nebeských těles je přes jejich nepatrnou hmotnost neveliký. Je však známo, že hmotná podstata světla způsobuje, že v sousedství nebeských těles s obrovskou hmotností určitý ohyb světelných paprsků způsobuje.

   Jak již bylo konstatováno, tělesa se tedy zřejmě pohybují v prostoru vesmíru různou rychlostí, tedy například i rychlostí, která je větší, případně výrazně větší, než je rychlost světla. Jestliže jsme u světelného paprsku právě zpochybnili platnost Dopplerova principu, potom pro zjištění rychlosti pohybu nebeských těles nemáme, bohužel, metodu.

   Současná astronomie tvrdí, že nejvyšší rychlost, kterou může nebeské těleso dosáhnout je rychlost světla. Ovšem i současné principy astronomie existenci rychlostí větších než je rychlost světla předpokládají. Tuto teoretickou nedůslednost dokládáme následující úvahou.

   Současná astronomie předpokládá, že se vesmír rozpíná, přičemž velikost vesmíru se blíží nekonečnu. Rychlost rozpínání je podle současných představ přímo úměrná vzdálenosti od nás. Při velikosti vesmíru, která se blíží nekonečnu by tedy nutně existovala tělesa, které by byla od nás tak daleko, že by se v rovnoměrně rozpínajícím se vesmíru s centrem v oblasti Zeměkoule, od nás vzdalovala rychlostí, která by větší než je rychlost světla byla.

   Rozmanitý sklon k ose šíření světla při pohybu jeho subelementárních částic, způsobuje při náhlých změnách směru šíření světla, vznik spektrálních čar.

 

F3. Velký třesk (big bang)

 

   Obtížně představitelná skutečnost nekonečnosti času byla příčinou vzniku teorie Velkého třesku.

   Zárodek vesmíru nulových rozměrů a nekonečné hmotnosti před 18 miliardami let v nepatrném zlomku vteřiny vybuchl a od této doby zvětšuje svůj objem. K vytvoření této teorie přispěla představa rozpínání vesmíru.

   V prvé kapitole tohoto oddílu předkládané práce byl zdůvodněn předpoklad, že žádné rozpínání vesmíru neexistuje. Teorií Velkého třesku byl také nahrazen jeden těžko představitelný předpoklad druhým: nekonečnost vesmíru v čase nekonečnou hmotností zárodku vesmíru.

   Je pravděpodobné, že k žádnému Velkému třesku nedošlo.

   Pokud by bylo nutno uvažovat o vesmíru, majícím počátek v čase, bylo by možno řešení zohlednit například následujícími aspekty.

   1. Absolutní nicota ve smyslu neorganizovaného časoprostoru nemusí být totožná s tím, co si obvykle jako absolutní nicotu představujeme. Může také v různé pozici, v různém času a dokonce z různého hlediska svůj charakter měnit.

   2. Počátek vesmíru mohl být dán kombinací určitých stavů v neorganizovaném časoprostoru (absolutní nicotě), kterou vznikl jakýsi program vedoucí k realizaci původních stavů organizovaného vesmíru.

   3. V různých stadiích vývoje vesmíru nemusí platit zákonitosti totožné s těmi, které jsou platné dnes u nás. Například nemusí platit zákon zachování hmoty a energie v nám známé formě, což může umožňovat postupnou přeměnu neorganizovaného časoprostoru (absolutní nicoty) ve hmotu a energii, v našem slova smyslu.

   4. Hmota mohla vzniknout rozdělením absolutní nicoty v plus- a minus stavy, které mohly dát původ například opačně laděným součástem elementárních částic hmoty.

   5. Bylo by možno předpokládat, že proces přeměny absolutní nicoty ve hmotu v našem slova smyslu, případně v její ještě vyšší formy se může při příslušné kombinaci podmínek kdykoli a kdekoli opakovat. Z tohoto hlediska by snad bylo možno uvažovat o tom, že tento proces kdesi a kdysi proběhl poprvé. Tím se ovšem dostáváme ke známé neřešitelné otázce, že vzhledem ke vzdálenostem je nemožné srovnání času v různých částech vesmíru. To, co se jeví jako "poprvé" z hlediska jedné jeho části, nemusí se jevit jako "poprvé" z hlediska jeho části odlišné; neboli k otázce jestli vůbec ve vesmíru něco může být "poprvé". Tak se vlastně vracíme k vesmíru jako k entitě nekonečné v čase.

   6. Vznik hmoty z předhmotných forem existence tedy zřejmě nebyl jednorázovým procesem. Opakoval se a opakuje se nejspíše v rozličném čase a na různých místech vesmíru. Tyto předhmotné formy existence nemají charakter energie a nejspíše nejsou korpuskulární.

   7. Jestliže přijmeme jednotu protikladů jako základní filosofický vývojový princip, potom v jednotě existence a neexistence bychom mohli spatřovat podklad pro zdůvodnění součinnosti nemateriálních sil (jak to předpokládají rozmanité religionézní koncepce) při vzniku světa a vesmíru.

 
F4. Rekonstrukční pochody ve vesmíru neboli teorie nanitu
 

   V nám nejbližším světě a možná v celém vesmíru jsme svědky celkového zmenšování entropie, v

podstatě přeměny "vyšších" forem energie v teplo. Lze očekávat, že v některých částech vesmíru budou naopak převládat procesy, při kterých se entropie zvětšuje. Zmenšování a zvětšováni entropie jsou nejspíše dvě stránky procesu vývoje hmoty. Pravděpodobné zvětšování entropie v některých strukturách vesmíru můžeme vysvětlit následující teorií nanitu.

   Nanit definujeme jako hmotnou podstatu tepla. Je to neorganizovaná nekorpuskolární forma hmoty (inklusive energie). Prostupuje hmotu těles. Podmiňuje jejich teplotu. Je jimi pohlcován nebo je jimi uvolňován. Nanit ve zkoncentrované podobě tvoří také podstatu jeho energetické i látkové struktury.

   Zmenšování entropie je uvolňování nanitu z vesmírných struktur, její zvětšování je tvoření nových vesmírných struktur z nanitu. Fragmenty (tedy nikoli částice) nanitu jsou současně nejmenší stavební jednotkou hmoty vesmíru.

    Světlo při průchodu vesmírem ztrácí tedy část své hmoty právě ve formě nanitu. Nepřetržitě a souvisle vydává nanit a tím klesá jeho průraznost. To způsobuje zvětšování délky světelných vln a tím i posun spektrálních čar (viz kap. F1 a F2). V nanit se přeměňuje světlo i při jeho celkové proměně v teplo. Množství přítomného nanitu je podstatou tepelné úrovně každého místa.

   Světlo prostupuje souvisle vesmírem. To lze dokumentovat tím, že v naší části vesmíru vidíme ze všech pozic svítící nebeská tělesa, což dokazuje, že z nich na místa pozorování nějaké světlo dopadá. Všude v naší části vesmíru je tedy přítomno světlo, byť na různých místech různé intensity.

   Protože při pohybu světelného paprsku se neustále uvolňuje nanit a vesmír je prostoupen světlem, znamená to, že nanit je v naší části vesmíru všudypřítomný. To způsobuje, že na kterémkoli místě v naší části vesmíru je teplota vyšší než absolutní nula.

   Gravitace způsobuje sdružování vesmírné hmoty včetně mikročástic a nanitu. Gravitace téměř nezasahuje toliko světelné paprsky s krátkými vlnovými délkami. Ty se gravitaci brání nepředstavitelně vysokou rotací své hmotné podstaty (viz kap. F2).

   Mraky neorganizované hmoty, nanitu, se díky gravitaci a nepatrné hmotnosti stahují souvisle i s ostatní hmotou do gravitačních center. Tím se teplota v těchto gravitačních centrech zvětšuje. V důsledku extrémně vysokých teplot pak může vznikat v těchto gravitačních centrech i zpětná přeměna nanitu v látku. Celkově tak mohou vznikat soubory nedostatečně organizované hmoty, které jsou podstatou embryonálních mlhovin.

   Kruhové pohyby, charakterizující další vývoj těchto embryonálních mlhovin, případně jejich částí, vznikají v embryonálních mlhovinách nejspíše tlakem světelných paprsků. Zejména těch ekvivalentů světla, které v důsledku velkých vlnových délek a tudíž malé rotace jejich hmotného základu, výrazněji podléhají gravitační přitažlivosti hmoty těchto gravitačních center. Jsou proto těmito gravitačními silami gravitačních center ohýbány do kruhových směrů.

   Hmota embryonálních mlhovin vzniká postupnou koncentrací hmoty (včetně nanitu) z oblasti miliard světelných let tzv. volného prostoru, se kterým mlhoviny hraničí.

 

F5. Možné analogie černých děr nebo snad dokonce černé díry?

 

   Ve vesmíru existují místa, která neobsahují ze Země viditelná nebeská tělesa. V jejich blízkosti se stávají jiné objekty neviditelnými. Tato místa však okolní prostor gravitačně ovlivňují. Dostalo se jim označení "černé díry".

   Černým děrám se přisuzuje schopnost pohlcovat a likvidovat všechno, co se objeví v jejich bezprostředním okolí. Naproti tomu z černé díry se nedostane ven vůbec nic. Tedy ani světlo. Tím, že tyto černé díry údajně nepropouštějí ven ani světlo se vysvětluje skutečnost, že nikdo ještě nikdy černou díru neviděl.

   Navrhujeme však věnovat pozornost následující skutečnosti. Vycházíme při tom z výše odůvodněné skutečnosti, že nebeská tělesa se mohou pohybovat i rychlostí, která je větší než rychlost světla.

   Přibližuje-li se k pozorovateli část vesmíru vydávající světlo rychlostí větší, než je rychlost světla, pozorovatel je nemůže vidět. Světelné vlny, které by vydávala část vesmíru ve směru svého pohybu by byla předbíhána jeho rychlostí. Proto část vesmíru, pohybující se rychlostí větší než je rychlost světla světlo ve směru svého pohybu nevydává. Je proto ve směru svého pohybu neviditelná. Jeví však gravitační působení na okolní tělesa. Tento proces je ještě více zohledňován tím, že i ostatní světelné paprsky jsou ohýbány díky velké hmotnosti onoho nebeského tělesa, tvořícího onu „černou díru“ ohýbány proti směru jeho pohybu.

   Při prodírání se vesmírem strhává soustava, pohybující se směrem k nám rychlostí větší než světlo, tedy pro nás neviditelná některé elementy sousedních soustav, které byly dosud pro nás viditelné. Ty se tím stávají rovněž pro nás neviditelnými, což se projeví tak, jako by byly touto pro nás neviditelnou částí vesmíru pohlceny.

   Prostor existence takovéto části vesmíru pohybující se k pozorovateli rychlostí větší než je rychlost světla má tudíž pro pozorovatele vlastnosti, které se přisuzují černým děrám : není viditelný, působí gravitačně na okolní hmotu a zdánlivě pohlcuje jiné elementy vesmíru.

   K tomu je ještě nutno poznamenat, že se při popisovaném procesu se nejedná o relativní rychlost mezi dvěma nebeskými tělesy, nýbrž o absolutní rychlost pohybující se mlhoviny.

 
F6. Možné analogie kvasarů nebo snad dokonce kvasary?
 

   Podobná problematika jako u černých děr je i u těch částí vesmíru, které se pohybují směrem k pozorovateli rychlostí menší, než je rychlost světla, avšak rychlosti, která se rychlosti světla blíží. Jsou ve směru k pozorovateli pozorovatelné jen v omezené části vesmírného prostoru mezi nimi a pozorovatelem. Velikost této části vesmírného prostoru závisí na rozdílu mezi rychlostí pohybu těchto těles ve směru pozorování a rychlostí světla. Část vesmíru, ve kterém může pozorovatel přímo k němu se přibližující se těleso vidět budiž označena jako dvorec viditelnosti.

   Velikost dvorce viditelnosti se prodlužuje s časem, a sice podle vzorce

 
                  d = (c - p) . t
 

kde je "d" je délka dvorce viditelnosti, "c" rychlost světla, "p" rychlost pohybujícího se tělesa a "t" je čas. Vzdálenost "d" je také vzdáleností, po kterou je pozorovatel schopen těleso, které se pohybuje směrem k němu, visuelně vnímat. Bod "d" označuje tedy rovněž okraj dvorce viditelnosti ve směru k pozorovateli.

   Ve dvorci viditelnosti jsou zkoncentrovány světelné paprsky, které těleso ve směru k pozorovateli vyslalo. Jsou zkoncentrovány ve výrazně menším prostoru, než tomu je u těles, které se pohybují ve směru k pozorovateli mnohem menší rychlostí nebo se od pozorovatele vzdalují. Proto je svítivost tělesa jak se pozorovateli, který stojí v jeho dvorci viditelnosti jeví, obrovská.

   Těleso, které tyto paprsky vydává, jako by dvorec viditelnosti před sebou tlačilo. Průraznost paprsků prokazující se posunem spektrálních čar je sice v každé části dvorce viditelnosti různá avšak vždy výrazně menší než odpovídá vzdálenosti sledovaného tělesa od pozorovatele. Posun spektrálních čar k červené oblasti spektra je tudíž výrazně větší.

   Neobvykle veliký posun spektrálních čar a nečekaně velká svítivost jsou vlastnosti kvasarů.

 
F7. Čas a časoprostor
 

   Teorie relativity předpokládá obdobnou pohyblivost v čase jako v jakémsi čtvrtém rozměru prostoru. Při zvyšování rychlosti pohybu se podle teorie relativity údajně běh času zpomaluje, až se při rychlosti světla úplně zastaví.

   Čas je však dle našeho mínění podmíněn souborem na sebe navazujících procesů v objektivní realitě, a má tudíž výrazně procesní podstatu a je proto jednosměrný. Tím se liší od prostoru, který ve své podstatě není vzájemně navazujícími procesy podmíněn a ve všech třech jeho rozměrech se lze pohybovat oběma směry.

   Uvedené skutečnosti však podle nás nikterak neomezují jednotu času a prostoru, tedy časoprostor. Jednota časoprostoru je dána tím, že neexistuje čas mimo prostor a prostor mimo čas.

   Naši představu o tom, že čas není dalším délkovým rozměrem prostoru a že proto musí skutečně platit uvedené "laické" představy o čase i ve vědecké astronomii dokumentujeme následujícím příkladem.

   Důsledkem představy teorie relativity o možnosti pohybu v čase jako ve čtvrtém rozměru prostoru, podle našeho názoru nesprávného, bývá i následující úvaha. Kdyby se ze dvou stejně narozených sourozenců jeden nacházel na Zemi, druhý v raketě, pohybující se rychlostí světla (při které nemá plynout čas), potom by po určité době, po návratu rakety na Zemi, ten na Zemi by byl třeba již starcem, zatímco ten v raketě by byl stále nemluvnětem. Úvaha vyplývá z představy, že při rychlosti světla neplyne čas.

   Tato představa je nereálná z toho důvodu, že individuální vývoj člověka, tedy jinak stárnutí, se děje složitou sérií navazujících biologických procesů. Zastavení těchto procesů znamená smrt. Byla- li by tudíž teorie relativity, pojednávající o čase jako o dalším délkovém rozměru prostoru správná, pak by v oné hypotetické raketě muselo dojít k zastavení životních procesů. Člověk by přestal dýchat, jíst, mluvit. Musely by se zastavit také životní procesy na buněčné úrovni. To by ovšem nutně znamenalo smrt astronautů.

   Paradoxní na představě volného pohybu v čase je také to, že vlastně ani ona raketa, jestliže by jí neovlivňoval čas, by se de facto nemohla pohybovat.

   Je nutno dále připomenout další závažný nedostatek této teorie. Jestliže v koncepci teorie relativity je současně rychlost světla uváděna jako nejvyšší a stabilní rychlost, potom zvýšením rychlosti pohybujícího se předmětu by bylo možno běh času zpomalit nebo zastavit, nikoli obrátit. V čase by tudíž byl možný toliko jednosměrný pohyb, zatímco v ostatních třech rozměrech je možný pohyb obousměrný. Žádným způsobem by tudíž nebylo možno chápat onen předpokládaný čtvrtý rozměr, čas, jako ekvivalentní údajným zbývajícím třem rozměrům prostoru.

 
F8. Novy, supernovy a hustota života ve vesmíru
 

   Novy jsou tělesa ve vesmíru, která náhle vzplanou, několik dní intensivně svítí, načež vyhasnou. Situace v jejich okolí se tak dostane do původního stavu.

   Dáváme k úvaze následující koncepci jejich původu.

   Novy mohou vzniknout tak, že vědecký výzkum na určité planetě, která nese život, dosáhne určité úrovně, která umožní úplnou přeměnu hmoty v energii. Dříve nebo později se potom na některém místě vymkne tento proces kontrole a zapálí celou planetu. Tato planeta pak může někdy působit jako roznětka, která přenese proces i na ostatní planety, případně i na centrální slunce. Tak vznikne supernova tedy velmi intensivně svítící nova.

   Popsaný proces může jednou proběhnout na každé planetě, na které vznikl cyklus vývoje života. Jednou také pravděpodobně postihne i naši Zemi.

   Kraft (sec. Mikulášek in Horský et al. 1988 : 174) uvádí, že k procesu tvorby nov dochází výhradně v těsných dvojhvězdách. Tato skutečnost potvrzuje naši teorii. Jedna z hvězd této dvojhvězdy může být centrální slunce příslušné sluneční soustavy, druhá „hvězda“ je pak planeta, na které skončil život, neboli skutečná nova.

   Pro naši mlhovinu, Mléčnou dráhu (Galaxii) uvádí Thorne (1994 : 297) bilion (1012) hvězd. Každý rok vznikne v naší Galaxii několik desítek nov (Mikulášek in Horský et al. 1988 : 173). Pro další úvahy budeme předpokládat, že za rok vznikne v Galaxii 25 nov. Budeme dále předpokládat, že trvání životního cyklu na planetách je, jako na Zemi, 4 miliardy let. Z toho lze odvodit, že v naší galaxii je sto miliard sluncí, které mají planetu s některou z fází života (4 miliardy x 25), což znamená, že každé desáté slunce má planetu, nesoucí život.

   Podobně je možno vypočíst, že je v naší Galaxii milion sluncí s planetami, které nesou vyšší formy života, než jakou měl člověk před 4000 lety (trojčlenka: 4 miliardy se mají k 4000 jako 1 bilion ku x). Každé milionté slunce má tedy planetu s existencí této úrovně života (bilion děleno milionem je milion). Budeme- li předpokládat, že průměrná vzdálenost mezi slunci v Galaxii odpovídá té, kterou má naše Slunce od nejbližší hvězdy (4 světelné roky), potom vzdálenost mezi slunci s organizací života, která je větší, než byla na Zemi před 4000 lety je asi 400 světelných let (třetí odmocnina z milionu, tedy 100, násobeno čtyřmi). Zdá se tedy, že spojení mezi nejvíce vyvinutými civilizacemi na různých planetách je nemožné.     

   Otázka původu života ve vesmíru je řešena v oddílu C tohoto souboru studií.

.
 
Literatura.
 

Tato kapitola byla vypracována především za použití následující literatury:

 
Běhounek, F. (1939) : Od atomu k vesmíru. - Praha.

Greene, B. (1996) : Struktura vesmíru. - Praha a Litomyšl.

Grygar, J., Horský, Z. et Mayer, P. (1979) : Vesmír. - Praha.

Horský, Z., Mikulášek, Z. et Pokorný, Z. (1988) : Sto astronomických omylů uvedených na pravou míru. - Praha.

Jeans, J. (1948) : Nové základy přírodovědy. - Praha.
Labérenne, P. (1939) : Nestvořený vesmír. - Praha.
Rees, M. (ed.) (2006) : Vesmír. - Praha.
Thorne, K. S. (1994) : Černé díry a zborcený čas. - Praha.
 
 
 
 
 
 
 
 

 


Archiv

Kalendář
<< září / 2019 >>